HISTORIE ŠLECHTICKÉHO SÍDLA V KNĚŽEVSI V PRŮBĚHU 16., 17. A 18. STOLETÍ

První století raného novověku je na konkrétní informace o osudech vsi a zdejšího feudálního sídla až nápadně chudé. Dějiny zdejšího sídla jsou úzce spojeny s dějinami Meziříčského panství. V letech 1528 až 1552 spadá zdejší statek do rozsáhlého majetku pánů z Pernštejna. Novější poznatky napovídají o využití zdejší tvrze ve druhé polovině 16. století rodem Heltů z Kementu. Následnými držiteli zdejší tvrze jsou Berkové z Dubé a Lipé. Teprve po skončení třicetileté války, jejíž důsledky se negativně podepsaly na značném zpustnutí vesnice, nacházíme další konkrétní doklady. Velký dvorec, přiléhající ke tvrzi a oceněný ještě v polovině 17. století na 550 kop grošů, tehdy pustý, byl při obnově přeměněn na běžnou selskou usedlost, jejíž majitel ještě před koncem 17. století přebírá dědičný úřad rychtáře. Pozemky dvora byly zřejmě zčásti rozděleny a zčásti připojeny k tehdy nově zřízenému vrchnostenskému dvoru v údolí Oslavy mezi Kněževsí a Radostínem nad Oslavou. Vlastní budova bývalé tvrze, v předchozím století nejspíše sjednocená do blokové podoby, byla využívána jako správní středisko blízkého rozlehlého lesního komplexu. Již v padesátých letech 17. století, kdy zdejší statek náležel hraběcímu rodu Kouniců, se zde připomíná hajný Jiřík Valenta, v letech 1732 až 1742 se zde polesným jmenuje Matyáš Huňáček. V roce 1735 se zdejší sídlo uvádí mezi správními budovami vrchostenských polesí. Ve 40., 50. a 60. letech 18. století se zde uvádí lesním Antonín Raichhold. V archivních pramenech nalézáme také údaje o kněževeském šafáři. Kupříkladu v roce 1728 tuto funkci zastává Jiří Borůvka.

                  

Otisk pečetě vladyckého rodu z Kněževsi (MZA Brno)                   Nález dlaždice v paláci někdejší kněževeské tvrze                                                 Mapa kněževeského polesí z druhé poloviny 18. století (MZA Brno)

Toto využití přetrvává v průběhu první půle 18. století, kdy je zdejší statek v držení hrabat z Ugarte (1676 - 1735) a následně v rukou Leopolda vévody Šlesvicko-Holštýnského (1735 - 1742), jak názorně dokládají záznamy z roku 1735. Kromě ubytování lesní správy se v budově nalézaly také pokoje k případnému ubytování majitelů panství a hostů v rámci honů. Barokní kultura si však v průběhu 18. století vyžádala zásadní kompoziční změny stavby, vyvolané zejména absencí hlavní reprezentativní prostory – společenského sálu. Ten zde vzniká z iniciativy Marie Eleonory Holštýnské, provdané vévodkyně z Guastally a Sabionetty kolem poloviny tohoto století spolu s přilehlým kabinetem a kuchyní. Sál se může dodnes pochlubit dosud výjimečně autenticky zachovalým dřevěným trámovým stropem, zdobeným bohatou profilací s řezbami, který byl zřejmě krátce po roce 1800 překryt omítaným podhledem a jehož přítomnost nebyla až do dnešní doby známa.

HISTORIE ŠLECHTICKÉHO SÍDLA V KNĚŽEVSI V PRŮBĚHU 19. A 20. STOLETÍ

V průběhu druhé poloviny 18. století však v rámci reorganizace lesní správy meziříčského panství ztrácí zámek v Kněževsi na významu a jeho stavba je připojena k areálu selské usedlosti čp. 3. Budova je však i poté příležitostně užívána vrchností po celé devatenácté a první čtyři desetiletí dvacátého století, a to až do roku 1943, opět především v době honů, kdy se zde odehrávala společenská část programu spojená s hostinou. Pro tento účel byly v budově zřízeny jednoduché pokoje pro příležitostné ubytování hostů.

V polovině 20. století byla usedlost čp. 3 s pozůstatky středověké tvrze a loveckého zámku zabrána státem a nadále užívána téměř výlučně k zemědělským a skladovacím účelům a areál velice zchátral. Nejrozsáhlejší škody vznikly zejména v období, kdy byl areál ve správě Státních statků. Silně zanedbaná údržba přivedla areál téměř k zániku. Před rokem 1989, a dokonce také po roce 1989, v obci průběžně vznikalo hojné úsilí areál čp. 3 zbavit památkové ochrany a následně jej zbourat. V místě dvora byla plánována výstavba bytových domů. Naposledy byla žádost na sejmutí památkové ochrany podána v roce 1996 (viz. archiv NPÚ a MKČR). Původním majitelům byla navrácena až ve druhé polovině devadesátých let v téměř havarijním stavu, projevujícím se v poslední době především samovolnými destrukcemi některých partií hospodářských přístaveb. V roce 2012 získává zámek nového majitele, jehož cílem je navrátit objektu jeho někdejší historický význam a po citlivé obnově jej využít především k muzejním účelům. V současné době je značným úsilím zachráněna a opravena nejstarší část areálu - středověký palác někdejší tvrze, ukrytý ve zdech hlavní obytné budovy. 

     

Vyobrazení kněževeského zámku na akvarelu z přelomu 19. a 20. století       Fotografie zámečku z doby kolem poloviny 20. století                                Fotografie zámečku z doby kolem poloviny 20. století 

STAVEBNÍ VÝVOJ TVRZE A ZÁMKU

Nejstarším jádrem objektu je budova středověké tvrze, obsažené v západním traktu. Intaktně dochovaná patrová trojprostorová dispozice vzniká postupným vývojem, zachovala se ve své pozdně gotické podobě  téměř bez mladších účelových úprav, a to včetně původních interiérových omítek se zbytky rudkové výzdoby. Snad ještě v závěru středověku bylo jádro tvrze rozšířeno o severní kolmo situovaný objekt, vložený do staršího ohrazení sídla. Charakter renesanční dostavby dnes není téměř znám, její rozsah a podobu je možno pouze tušit na základě stop ve zdivu a omítkách v dnešním půdním prostoru. S velkou pravděpodobností byla však stará tvrz zformována do blokové podoby s dvěma nadzemními podlažími.

Změny přináší teprve úpravy v polovině 18. století, kdy je část objektu odstraněn a nahrazen jednopodlažní vestavbou se zmíněným loveckým sálem, kabinetem, předsíní a velkou kuchyní. S výjimkou sálu, nesoucího hodnotný trámový strop, byly ostatní prostory zaklenuty pozdně barokní výsečovou klenbou, v kabinetě zdobenou štukovým zrcadlem. Vnější nároží dostavby byla barokně zaoblena a fasády opatřeny bohatým, dnes již nedochovaným, členěním. Výška budovy byla tehdy nepatrně snížena a stavba zakončena mohutnou dominující mansardovou střechou.

Další úpravy byla již pouze účelové a svým rozsahem nepřekonaly předchozí stavební etapy. K nim náleží změna odvodu kouře v kuchyni, zakrytí trámového stropu loveckého sálu hladce omítaným podhledem, či zaklenutí stájové prostory v severním traktu pozdně barokními plackami. Snad teprve před koncem 2. poloviny 18. století, po připojení zámku k usedlosti čp. 3, je starší vzdálená zástavba připojena těsněji k hlavní budově a na zámek tak navazuje nově zřízená stáj s podsklepenou stodolou, opatřená klasicistní plackovou klenbou. Přesto se do dnešní doby dochovaly také pozůstatky starších hospodářských objektů, a to ve hmotě stodoly a v ohrazení přilehlé zahrady. Jejich nejvýraznějším zbytkem je pak izolovaně situovaná brána, nápadně umístěná v zadní části zahradní parcely. 

J. Sadílek, Kněževes čp. 3. Stavebně historický průzkum. Bystřice nad Pernštejnem 2013 - 2015.

Na výše uvedený text se vztahují autorská práva. Pro jakékoliv použití je nezbytný písemný souhlas autora.