MĚŘÍN, farní kostel sv. Jana Křtitele

Kromě vlastních objektů správy velkostatku a sídel, určených k obytování vlastníků panství při jejich příležitostných návštěvách, zanechávají zřetelné stopy působení hraběcího rodu Collaltů také zdejší církevní objekty. V prvé řadě sem patří kostely v obou městečkách rudolecko-černického statku – v Bohdalově a Měříně. Přes svůj starší původ i tyto objekty podlehly stavebním aktivitám vlastníků v rámci různých proměn církevní správy regionu.

Především druhý jmenovaný kostel v Měříně nese zřetelné úpravy z doby raného a vrcholného baroka, navazujících na starobylou hmotu mohutné románské trojlodní baziliky. Její nejstarší počátky jsou dosud obestřeny mnohými nejasnostmi. Základní kompozice a srovnání s jinými zřetelně shodnými stavbami umožňují položit vznik měřínského kostela téměř v jeho dnešním rozsahu již do druhé půle 12. století. S půlkou 13. století je spjata úprava západního úseku lodi, v dalším století vzniká spolu s úpravami vlastního přilehlého kláštera dnešní gotické kněžiště. Nejspíše v prvních desetiletích 15. století je k severní lodi přiložena nová kaple mariánského zasvěcení, představující typický příklad lucemburské sakrální gotiky, zaklenutá dvěma poli žebrové klenby a zdobená zřetelnými pozůstatky soudobé výmalby. Spolu s raně gotickými úpravami vzniká nad východním kvadratickým chórem mohutná hranolová věž. V této podobě pak přetrvává kostel po další období až do poloviny 17. století.

Vlastní benediktinský konvent v Měříně zaniká již kolem roku 1400 v důsledku tehdejších válečných dějů mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem, kdy je rovněž nedaleké městečko značně poškozeno. Poté jsou klášterní statky přiděleny k nepříliš vzdálenému benediktinskému konventu v Třebíči, s nímž snáší Měřín i své další osudy, a to až do zániku tohoto kláštera v roce 1468. Při Třebíči zůstává jako dílem samostatný statek Měřín se svým blízkým okolím až do poloviny 16. století, nedlouho před tím je zásluhou Pernštejnů jeho statek výrazněji rozšířen přikoupením dalších vsí. V padesátých letech 16. století přechází Měřínsko do držby Jana Stráneckého ze Stránec, který jeho západní polovinu postupuje nedlouho poté vladykům Chroustenským z Malovar, sám si přitom ponechává zbylý díl s nově vytvořeným centrem v Pivcově, později Stránecké Zhoři.

Chroustenští si v mariánské kapli budují vlastní rodinnou hrobku. V souvislosti s touto změnou je interiér kaple nově vyzdoben renesanční výmalbou, jejíž stopy jsou dodnes zřetelné. Poté až do druhé poloviny 17. století setrvává měřínský kostel nezměněn. Teprve v průběhu šedesátých let tohoto věku je doplněn pohřební kaplí collatovské linie, spjaté se zdejšími majetky. Existenci této kaple známe pouze z písemných pramenů, již v první polovině následujícího století totiž zaniká. Některé indicie umožňují ztotožnit tuto kapli hypoteticky s gotickým kněžištěm, tehdy od zbylé částí kostela odděleného vloženou příčkou, a opatřeného velice neobvykle řešenou mohutnou kopulí, dochovanou v půdním postoru stavby. Současně s tím je hlavní loď kostela snížena a opatřena valenou výsečovou klenbou. Zda tehdy dochází také k zaklenutí obou bočních lodí, nebo zda je jejich klenba staršího data, prozatím nevíme. V hlavní i obou bočních lodích jsou v barokní fázi prolomena velká půlkruhová okna, při západním průčelí od konce 17. století vzniká nová hranolová věž, otevřená v přízemí původně na třech stranách volnými oblouky, podobně jako na collaltovských zámcích. Věž je dokončena do třicátých let 18. století, kdy nahrazuje starší věž nad chórem kostela, odstraněnou v důsledku statických poruch. Collaltovské stavební úpravy měřínského kostela připomíná dříve polychromovaný štukový reliéf sv. Salvátora s rodovým znakem Collaltů, typicky se značnou intenzitou uplatňovaného na většině barokních staveb na rudolecko-černickém, stejně jako i na brtnickém, panství.

Přes složitý stavební vývoj a vlastní dějiny si měřínský kostel sv. Jana Křtitele dodnes ponechává vzhled, který obdržel zásluhou hraběcího rodu Collaltů. Jeho stavebníci svým typickým způsobem s neobvyklou úctou respektovali značnou starobylost svatyně, do jejíž podoby zasáhly pouze v nejnutnějším rozsahu. Přesto však jsou jejich zásahy typickým způsobem dodnes znatelné.